Sezóna 1965 byla konečnou stanicí pro formuli s „kapesními motory“ nebo s „dětskými automobily“, jak byla často pro miniaturní velikost motorů a subtilní konstrukci britských podvozků nazývána. Každopádně bychom ji mohli při pokusu o personifikaci té doby označit za éru Colina Chapmana a Jima Clarka, přestože nebyli jedinými mistry mezi konstruktéry resp. jezdci. Způsobili však, že si lidé první polovinu 60. let spojují nejvíce s jejich jmény, a proto jim právem patří.
Přestože se automobilová federace FIA pokoušela neustále omezovat rychlost závodních monopostů F1, přijetím technických pravidel, platných v první polovině 60. let, se jí to nepodařilo. Malé, obratné závodní automobily zaostávaly za svými předchůdci z 50. let výkonově a někdy i maximálními rychlostmi. Jejich dokonalejší podvozky však dovolovaly mnohem rychlejší průjezdy zatáček, a tak se často stávalo, že padaly rekordy okruhů v dosažené průměrné rychlosti. Snížit zdvihový objem pod 1,5 l už ale nebylo možné. Proto přišel logický krok. Od roku 1966 vstoupila v platnost třílitrová formule. Světová automobilová federace povolovala v závodech mistrovství světa F1 účast monopostů s motory o zdvihovém objemu do 3000 ccm bez přeplňování nebo do 1500 ccm s přeplňováním. Bylo možné použít i turbínové a rotační motory. Z praktického hlediska se všichni účastníci od počátku rozhodli pro atmosférické motory, jen Lotus jedenkrát experimentoval se spalovací turbínou. Minimální hmotnost byla zvýšena na 500 kg. Používat se smělo pouze palivo běžně dostupné u čerpacích stanic. Přísnější požadavky měla FIA na bezpečnost konstrukce, protože se předpokládal nárůst výkonů i rychlostí.